události
HomePro ŽenyMá trans syna: Lidé se na mě dívají jako na chybnou,...

Má trans syna: Lidé se na mě dívají jako na chybnou, když ho podporuji

- Reklama -aktualita

Jako třináctileté se její dítě svěřilo, že je transrodové, a tak se z mámy, umělkyně a pedagogičky po letech stala i aktivistka. PAVLÍNA FICHTA ČERNÁ je součástí iniciativy Sdružení rodičů a přátel LGBT + lidí, která se aktivně hlásí k podpoře jejich práv.

„V první řadě jsem zvažovala bezpečnost mého dítěte. Náš vztah s Johannem se postupně zoceloval, on si ověřoval, jak reaguji já, a já jsem se hodně dozvídala o něm, protože touto problematikou žil autenticky a déle než já. Takže když začal projevovat jistou odvahu a nebojácnost, šlo to ruku v ruce s tím, že jsme postupně přestali cokoli navenek skrývat,“ říká.

V rozhovoru přibližuje, jaké je to odhalit jinakost vlastního syna před veřejností, i jak by neměli reagovat rodiče, kterým se dítě s jinakostí svěří.

V parlamentu začala schůze, na které se má jednat o pěti návrzích zákonů namířených proti LGBT lidem. Jaké z toho máte pocity?

Cítím se bezmocně a velmi rozzlobeně, protože tyto návrhy jsou zcela odtrženy od reality. Nemají nic společného s odborností. Kladu si otázku, co se nám ti poslanci a poslankyně snaží říci, jaký odkaz vlastně mají.

Nikoho nechtějí ochraňovat, ale naopak chtějí sahat na právo na soukromí, na vlastní důstojné žití, na svobodu projevu, na přístupy k informacím. Mrzí mě, kolik lidí jim možná naletí a podporují je.

Je jim jedno, že naše děti budou mít zmařené mládí nebo celé životy. Navíc jsou i rodiče, jejichž takové politické snahy mohou přesvědčit, že identita nebo touhy jejich dítěte nejsou v pořádku.

Jeden z návrhů hovoří o zákazu změny pohlaví jako takové. Co by podle vás způsobilo, kdyby vaše dítě nemohlo podstoupit proces tranzice?

Umím se velmi dobře vžít do takové situace, protože si vzpomínám, jak jsem se cítila před dobou, kdy můj syn ještě neměl některé kroky tranzice za sebou. Kdyby mu to vůbec nebylo umožněno, pravděpodobně by moc trpěl, zejména depresí.

Museli bychom hledat pomoc jedině v zahraničí a v extrémním případě bych se s ním do zahraničí i přestěhovala, protože takový stav na Slovensku by byl pro mé dítě likvidační.

Přemýšlím, jaký případ uvést, aby lidé pochopili, jaké to je mít dítě, kterému nelze pomoci, ale přitom se vlastně dá a řešení jsou. Jsou zavedeny mezinárodní standardy, respektované dlouhá léta a u nás přesto chceme udělat obrovský krok zpět.

Ne všichni rodiče své dítě podporují, když zjistí, že je „jiné“. Byla jste vy podpoře nastavena od začátku?

- Reklama -podnikatel
- Reklama -PR články
Must Read
- Reklama -PR články
Related News
- Advertisement -podnikatel