Luboš (37) říká, že má poměrně dobrý život. Několik let však prý žil v sebeklamu o svém manželství, blízkých vztazích, dětech, víře a zejména o sobě samém.
„Po jednom z konfliktů s manželkou jsem si musel říct pravdu, že mám problém s násilím,“ přiznává. „I když není ve formě nějaké velké bitvy, tak to nechci zlehčovat. Je to velmi zahanbující a bolí to. Ale je také osvobozující přiznat si to,“ říká.
Pro citlivost tématu se rozhodl svůj příběh vyprávět pouze pod prvním jménem. Redakce jeho identitu zná.
Luboš s manželkou tvoří pár 17 let. Tvrdí, že v mnohém jsou harmoničtí a mají se rádi, po příchodu dětí však zřejmě na vztahu nepracovali tak, jak měli.
„Během těch let jsem přibral ai to začalo být předmětem obrovského konfliktu. Manželka byla dost přímá a já jsem to neuměl přijmout. Náš největší spor je ve způsobu, jak řešíme věci. Já komunikací, hledáním kompromisů, otázkami. A ona nemá ráda hádky, rozhovory,“ popisuje.
Vedlo to k tomu, že ji dlouhodobě slovně zraňoval, nutil ji do rozhovorů i hluboko v noci a ona se stále více uzavírala. „Stalo se, že jsem ji chytal za ramena, lomcoval jsem jí, hodil jsem ji na postel a dělo se to opakovaně,“ popisuje.
Postupně začal mít strach sám ze sebe, protože své amoky nedokázal ovládat. U některých výbuchů byly i děti.
„Byl jsem agresivní i vůči nim – co jsi to zase udělala? Co z tebe bude? Chceš dostat? Dám ti po zadku! Dostávali zabrat. Přitom jindy děti motivuji, chválím, ale přesto jsem dokázal znervóznít iz triviálních věcí. Uvědomil jsem si riziko, že bych mohl překročit hranici, kterou nechci. Emoce umí být silnější než já,“ říká.
Luboši došlo, že se něco musí změnit. „Nevěděl jsem, co mám dělat, věděl jsem jen, že potřebuji i odbornou pomoc mimo duchovní rovinu,“ říká praktikující věřící.
